Týden 1
1
VEŘEJNÁ MOC
Rychlý náhled kapitoly
|
V úvodní
části studijní opory je pojednáno o institutech, z nichž veřejná správa
vychází a na něž navazuje. Zdůrazněno je, že veřejná správa je nezbytnou
součástí a podmínkou existence každé institucionální formy společnosti.
Cíle kapitoly
|
Cílem kapitoly je uvědomění si
souvztažnosti základních institutu každé organizované formy společnosti a potažmo
veřejné správy. Pojednáno je o :
Ø
znacích
státního zřízení
Ø
významu
veřejné správy ve státním zřízení,
Ø
jejím
vztahu k právnímu státu atd.
Klíčová slova kapitoly
|
Stát,
státní moc, veřejná moc, právo, právní stát. principy, znaky, zákonnost, právní
jistota, přiměřenost práva.
1.1
STÁT, PRÁVO A PRÁVNÍ STÁT
Státem je
institucionalizovaná forma společnosti, která disponuje vlastním územím, občany
státu, tj společenstvím lidí, ozbrojenou mocí a veřejnou mocí vykonávanou
veřejnou správou. V tomto ohledu je stát oprávněn organizovat chování i
právní vztahy mezi subjekty, a k tomu uplatňuje své oprávnění regulovat
společenské vztahy prostřednictvím práva, tj. souboru právních předpisů, kterými
subjektům právního vztahu stanoví práva a povinnosti, může vydávat zákazy a
omezení.
Stát je organizované společenství lidí,
žijících na určitém území
SHAPE \* MERGEFORMAT
|
|
|
ZÁKLADNÍ ■ Ohraničené (státní) území ■ Státní aparát (veřejná správa) ■ Ozbrojená moc (policie,
vojsko) |
ZNAKY CHARAKTERIZUJÍCÍ STÁT |
Právo
můžeme chápat v různých hledisek, nejčastěji je definováno, tak jak je
výše uvedeno, tj. jako soubor právních předpisů, které
stanoví příkazy, zákazy, práva a povinnosti, jimiž zákonodárný orgán
upravuje chování a určuje vzájemné
vztahy svých členů.
Parlament je zákonodárce |
Parlament
České republiky je v naších podmínkách složkou státní moci, který těmito
pravomocemi vládne, mj. schvaluje zákony a v nich stanoví pravidla. V právním státě má stát
mocenský monopol regulovat chování subjektů, pouze stát je oprávněn prostřednictvím svých orgánů vynucovat
dodržování práva.
ÚSTAVA
Článek 2
(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci
zákonodárné, výkonné a soudní.
(2) Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.
(3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v
mezích a způsoby, které stanoví zákon.
(4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen
činit, co zákon neukládá
1.2
PRÁVO
Definice
|
Právo je označováno za
Právo je soubor pravidel stanovených
a vynucovaných státem
V širším
slova smyslu je právem každý soubor
pravidel; jsou jím např. i pravidla, která platí ve vnitřním uspořádání firem,
mezi zaměstnanci samotnými, ve školách mezi pedagogy i dětmi, mezi vězni v téže
cele, apod.
V užším slova smyslu jsou však
právem pouze taková pravidla, které stanoví a vynucuje stát.
V České republiky, je poměrně pozdním a nikoli univerzálním
uspořádáním: např. v islámských
zemích platí církevní právo (šaría) a v některých působí náboženská policie (která má mj.
právo přestupce
na místě tělesně potrestat), ve Středomoří
se uplatňuje právo vendety, v mnoha afrických zemích vynucují právo 1.3
PRÁVNÍ
STÁT
Žít ve společnosti jiných lidí je člověku geneticky
dáno. Ve společnosti rozumem nadaných tvorů však nemůže jejich spolužití
umožňovat jen existenci samu o sobě, ale zejména umožňovat vytváření obecně
přijatelných
-
vtahů,
-
mechanizmů,
-
řídících procesů
usměrňujících
rozvoj společnosti lidí a
v jejím rámci i každého jedince. Z tohoto faktu vyplývá
objektivní
potřeba existence organizovaného a řízeného uspořádání společnosti lidí, která
je zprostředkovávána prostřednictvím právního
státu
Vnitřní
vztahy, soubory mechanismů a řídících procesů každé organizované společnosti
se bytostně dotýkají i každého člověka
jako člena této společnosti. Dotýkají se ho jak v jeho roli občana, tak i v jeho roli člena rodiny, zaměstnance, voliče, vlastníka,
spotřebitele atd. Zmiňované vztahy, mechanismy a procesy se každého člověka
dotýkají bezprostředně tím, že přímo či nepřímo ovlivňují a vymezují jeho
jednání i jeho seberealizaci v rámci daného společenství lidí a jejich
kvalitativní úroveň má nepochybně značný vliv i na vztah občana
k institucionalizované formě společenství, ve které žije. Jak je výše
uvedeno je taková společnost
v zájmu svého bezkonfliktního vývoje
nucena předmětné vztahy, mechanizmy a procesy organizovat a řídit.
V každé společnosti soustavně dochází k celé řadě rozporů mezi zájmy
fyzických osob, právnických osob, sociálních skupin apod., a to jak mezi nimi
samými, tak ve vztahu ke společnosti jako celku
To vyžaduje
existenci takové funkční společnosti, ve které její jednotlivé subjekty mohou nerušeně v klidu a pořádku žít a
současně uspokojovat své materiální i
kulturní potřeby. Neuspořádanost
společenských vztahů mezi jejich subjekty, je proto nezbytné podle
možnosti snižovat tak, aby ve společnosti byl udržován rovnovážný vztah
(homeostáza).
Působit na
snižování neuspořádanosti společenských vztahů je nejvýznamnější funkci práva
v každém organizovaném společenství lidí, tedy ve státě.
Jsou-li
společenské vztahy ve státě regulovány obecně přijatelným právními prostředky hovoříme
o existenci
PRÁVNÍHO STÁTU
Definice
|
Právní stát „vláda práva/zákona“, znamená takový stát, v němž výkon
státní moci je omezen zákonem.
Podle Listiny základních
práv a svobod[1]:
„Státní
moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem,
a to způsobem, který zákon stanoví.“
Princip právního státu je jedním ze základních pilířů
demokratického systému. Pojem „právní stát“
se teoreticky rozvinul zejména v Anglii v osmnáctém a devatenáctém století.
Pravděpodobně nejprecizněji byla doktrína právního státu formulována britským
ústavním teoretikem Albertem V. Diceyem.
Podle něho se právní stát musí opírat o tyto tři základní zásady:
·
Nikdo nesmí být trestán, a majetková práva, jakož i osobní
integrita nikoho nesmí být porušována, pokud taková osoba neporušila zákon.
·
Nikdo nestojí nad zákonem; každý je subjektem práva.
·
Vláda lidu musí být založena na vládě zákona.
Lze
konstatovat, že stát musí být
definován skrze právo, především garantuje, aby právo bylo aplikováno na každého člena
společnosti stejně a sám musí být podřízen právu.
Hlavním cílem teorie právního státu bylo a je definovat správný
vztah mezi jedincem
a státem. Tento vztah je v demokratické společnosti založen na principu:
·
občanovi je dovoleno vše, co není zakázáno právem, zatímco
·
orgánům státu je zakázáno vše, co jim právem není výslovně
dovoleno nebo co jim není výslovně přikázáno.
Respektování tohoto principe je právním výrazem širšího
politického principu, podle něhož vše, co není zakázáno zákonem, je dovoleno.
Občan si musí být jist, že s ním bude vždy v rámci uplatňování státní
moci, zacházeno v souladu s právem a stát se vždy musí řídit právem. To
znamená, že:
·
aktivity všech státních orgánů musí mít právní základ,
·
každý vztah mezi jedincem a státní institucí musí být právním
vztahem.
Faktory demokratického státu |
V podmínkách
České republiky je Ústavní soud povolán k tomu, aby všechny právní normy
byly v souladu s ústavnosti. Právní předpisy, které se aplikují na
stát i na jednotlivce, byly „dobré a spravedlivé“.
Demokratický stát by měl být vázán čtyřmi faktory:
·
ústavou,
·
zákony,
·
mezinárodním
právem,
·
obecnými
demokratickými principy.
Základní znaky
právního státu
K atributům
každé demokratické společnosti patří, že její regulační funkce je uskutečňována
prostřednictvím právního státu. To znamená, že i při výkonu veřejné správymusí
být naplňovány základní znaky právního
státu, k nímž patří :
■ zákonnost,
která je
charakterizována tím, že každý je povinen
zachovávat ve svém konání právo (právní předpisy), a to včetně státu
samého (jeho organizačních složek)
■ právní jistota,
tj. jistota
každého, že
-
stát vůči němu bude postupovat podle práva,
-
stát mu poskytne právní ochranu proti porušováni jeho
práva,
-
právo nebude působit nazpět – retroaktivně (lex retro non agit),
-
práva jednou nabytá mu nebudou se zpětnou účinností
zákonem ani jinak odňata.
K právní
jistotě patří též právo každého se co
možno nejsrozumitelněji seznámit
s právem.
■ přiměřenost práva,
která
znamená nepřípustnost nepřiměřeného použití práva a jeho jednotlivých
prostředků k cíli, jehož má být dosaženo. Nebude právním státem ten, který
aplikuje postihy neúměrné závažnosti spáchaného deliktu (šaria, diskuse o
přiměřenosti sankcí v dopravě).
Vedle uvedených základních funkci práva je
třeba zmínit též některé další jeho funkce. Jedná se např. o funkce :
-
práva jako prostředku společenského řízení,
-
práva jako společenského regulačního systému (prevence
a regulace předchozích chyb),
-
práva jako informačního systému (jak se podle práva
chovat a jak se nesmím chov
Požadovaná
právní jistota je podmíněna srozumitelnosti právních předpisů a potřebnou možnosti seznámení se s nimi
tak, aby mohla být naplněna jedna ze základních právních zásad, tj. „neznalost
zákona neomlouvá – ignoratia iuris non excusat“.
V souvislosti s uvedeným je třeba se zamyslet
nad současnou kvalitou našeho právního řádu. Jak
je výše uvedeno
každý občan
ČR má právo na kvalitní, srozumitelné a čitelné právní předpisy, což v sobě zahrnuje
i jejich stabilitu, která patří mezi znaky právního státu.
Shrnutí kapitoly
|
Úvodní kapitola má návodčí
charakter, když konstatuje, že předpokladem a východiskem pro funkční výkon
veřejné správy je v první řadě působení práva na snižování neuspořádanosti
společenských vztahů. Předmětné společenské vztahy tedy musí být regulovány
obecně přijatelnými právními předpisy aplikovanými příslušným právním státem.
Pozornost je proto věnována zejména
principům a základům právního státu.