Učební text osvětluje vztah pojmů jazyk a řeč. Ve výkladu je vysvětleno, proč je nutno chápat jazykový jev jako znak (především pak jeho konvencionalizovanost, závaznost) – a s výhodou toho využít ve své tvorbě. Druhým cílem tohoto tématu je poučení o češtině mezi ostatními jazyky světa. To, že je čeština slovanským jazykem, je nejen obrazem historie, ale i součástí historicko-kulturní charakteristiky jazykového společenství češtinu užívajícího.
Kapitola podá přehled o útvarech národního jazyka užívaných na celém území i o krajových specifikách. Kapitola umožňuje nahlédnout do oblasti verbální komunikace nově – poučeněji. Získané poznatky jsou užitečné jak pro sebediagnostiku v oblasti řečového chování, tak pro hodnocení řečového chování lidí, s nimiž je jedinec /student spjat společnou činností – ať už je iniciována jím samým, nebo spolukomunikantem.
Kapitola je zaměřena na základní (z hlediska realizace řeči klíčové) jevy komunikace – na jevy zvukové. Zvuková realizace řeči ovlivňuje nejen srozumitelnost obsahu sdělení a tím průběh komunikace při činnosti spolukomunikujících, výrazně formuje i psycholingvistické a pragmalingvistické faktory výpovědi a spolurozhoduje tak o vyznění záměru, s nímž člověk mluví. Téma 3 je první součástí celku Zvuková stránka jazyka.
Druhé téma v rozsáhlém celku Zvuková stránka jazyka procvičuje dovednost slyšet, zaznamenat (transkribovat) a posoudit reálný řečový projev – věnuje se změnám hlásek v proudu řeči a suprasegmentálním jevům. Je předveden způsob transkripce, vysvětlena podstata a užití fonetických značek.
Téma seznamuje s ortoepickou normou, vyslovuje se ke kultuře mluveného projevu. Zároveň je zdůrazněna výhoda různosti - a to i ve smyslu spisovnost/nespisovnost - pro charakteristiku mluvčího a jeho záměrů.
Téma přináší komplexní pohled na gramatické kategorie vyššího řádu (slovní druhy). Slovní druhy jsou pojaty soubor nástrojů pro tvoření účinné mluvené a psané výpovědi. Důraz je kladen na aktuální komunikaci - jejím produktem jsou např. slovnědruhové transpozice.
Gramatické kategorie (pád, číslo a rod u jmen, osobu, číslo, způsob, čas a rod u sloves) jsou popsány s cílem chápat je jako funkční a fungující prostředek, který všichni uživatelé češtiny vstřebají jako základní jazykové vybavení nutné k dorozumění již v předškolním věku. Základní formy se pak učí užívat i u nově nabytých slovních jednotek. Ne vždy však vědomě využije celý potenciál tvarové soustavy češtiny. Zvládnutí všech možností by tak mělo způsobit, že užívání různých jazykových forem bude vědomé a cílené, nikoli náhodné nebo pouze napodobující různé mluvní "vzory".
Téma předkládá větnou a souvětnou syntax (skladbu) jako prostředek mluvčího/autora textu formulovat srozumitelně a účinně svůj komunikační záměr (mluvené sdělení s konkrétní funkcí, zprávu, repliku v rozhovoru, psaný text). Zde podaná teoretická sdělení jsou pak východiskem pro práci v kapitolách o souvislém psaném a mluveném projevu.
Komunikační funkce (KF) jsou podány jako jev zastřešující termíny zažité z předchozího studia (věta oznamovací, rozkazovací, tázací). Komunikační funkcí (asertivní, direktivní, interogativní, komisivní, permisivní a koncesivní, varovací, expresivní a satisfaktivní) se realizuje záměr mluvčího. Žádaného účinku je dosaženo gramatickými vlastnostmi přísudkového slovesa, lexikem, přítomností/nepřítomností částic a suprasegmentálními prostředky.
TV tématu je osvětleno, že pojem text je možno/nutno použít pro jakékoliv fixované sdělení, které nese význam. Seznámí se základními pojmy, kterými je text – a zejména proces jeho vzniku – charakterizován. Po zvládnutí kapitoly by mělo být zřejmé, že každý text má svou funkci. Její realizace a účinnost nezávisí na dominantních jednotlivostech, ale je výsledkem součinnosti všech textotvorných složek. Součinnost zajišťuje autor.
V tématu se navazuje na znalosti o "funkčních stylech". Postuláty relativizuje, doplňuje, nově koncipuje. Definuje termín "sféry" komunikace a poukazuje na tzv. míšení stylů v různých typech komunikace.
Slohové postupy a útvary jsou podány jako vysoce funkční prostředek k naplnění funkce stylu. Je zdůrazněna omezená možnost uplatnění neobjektivních slohových postupů v textech odborné povahy.
Poslední výukové téma je v reálné výuce věnováno řešení a komentování opakovacích a průřezových otázek.