V semináři se studenti naučí poznat, pojmenovat a interpretovat základní principy výstavy klasického dramatického textu. Výchozími texty jsou Aristotelova Poetika a z něj vycházející Umění básnické Nicolase Boileaua (část o divadle). Cesta ke klasické stavbě pětiaktového dramatu - expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa. Moment katarze. Princip tří jednot. Připomenutí dobové inscenační praxe, význam mytologického rozměru. Chór jako dramatická postava. Jak se z poznatků o antickém dramatu v klasicistní době stává dogma.
Élektra, původně mykénská princezna, a její boj za spravedlnost, je pro autory významným námětem napříč druhy umění i staletími. Srovnání dvou verzí antické tragédie – Sofoklovy a Eurípidovy verze. Na základě znalostí z prvního semináře analyzujeme strukturu antické tragédie na těchto konkrétních textech. Jako příklad moderní parafráze volíme slavné drama Eugenea O´Neilla Smutek sluší Elektře. Příklady a ukázky ze současných inscenací na téma Élektra. Reflexe současné inscenace Elektry (Divadlo v Dlouhé, režie Hana Burešová ).
Molière obohatil dějiny dramatu o žánr „vysoké“ komedie charakterů – dodnes hraný Lakomec nebo Tartuffe jsou dokladem. Celý hlavní konflikt a děj je stavěn na centrální osobě – původní typ (vycházející často z commedie dell´arte) je psychologicky prohlouben, je mu přizpůsobena zápletka a celá formální výstavba hry. Stručně si představíme inscenační tradici Tartuffa a související problém cenzury (boj o Tartuffa, dopisy autora králi). Všimneme si postavy rezonéra, postavy tlumočící autorův názor. Neopominutelná je také problematika veršovaného překladu (alexandrin), seznámíme se s netypickým „volným“ překladem Tartuffa z ruky Antonína Přidala a vybranou pasáž srovnáme s převodem Vladimíra Mikeše. Primární literatura: Molière. Tartuffe. Překl. Antonín Přidal. Brno: Větrné mlýny, 2006. Doporučená literatura: Molière. Tartuffe. Přel. Vladimír Mikeš. Praha: Artur, 2006. BOILEAU, N. Básnické umenie. Bratislava: Tatran, 1990. Molière. Tartuffe Impromtu. Program k inscenaci. Praha: Národní divadlo, 2014.
Proč je Shakespearova první tragédie dodnes nejznámější příběhem o zakázané lásce? Projdeme vývoj textu, jeho změnu z komedie v tragédii, poznáme způsob použití formy sonetu v dramatu. Dále se zaměříme především na jazykovou výstavbu hry – práce s tematikou světla a tmy, života a smrti, dne a noci, s okouzlujícími metaforami. Práce s veršem i prózou, mícháním vysokého a nízkého stylu. Dle zájmu studentů lze vložit i ukázku srovnání nejznámějších českých překladů.
Kapitola představuje Henrika Ibsena jako protagonistu moderního realistického dramatu. Připomene proměna tematiky i postav od doby Shakespeara a Molièra přes žánr měšťanského dramatu (Lessing). V souladu s požadavky realistického umění Ibsen kompozičně odmítl monology, promluvy stranou, naopak drama přiblížil prozaickému stylu. Novátorská je Ibsenova metoda expozice – expoziční retrospektivní dialog protagonisty s přítelem z minulosti, ve kterém divákovi sdělí fakta o svém dosavadním životě. Ibsenovo zápletkové drama je důsledně analytické, často uzavřeno do rodinného prostředí, otevírá i tabuizovaná témata.
A. P. Čechov vytvořil vlastní typ dramatu, může být nazýváno lyrickým dramatem vzhledem k potlačení vnější dějovosti. Drama se dostává do nitra postav. A naopak, skutečné dramatické momenty a životní zvraty se odehrávají v druhém plánu či zcela mimo obraz, pouze se o nich mluví (např. smrt barona Tuzenbacha v souboji). V centru autorova zájmu jsou postavy a jejich všední životy, rozpor mezi ideály a skutečností, neschopnost aktivizace postav. Skladba dílčích motivů je důležitější než vývoj hlavního konfliktu. Uvědomíme si proměna typu romantického „zbytečného člověka“ v rezignované postavy čechovových her. Zhodnotíme jejich tragický i komediální potenciál a nesoulad mezi dlouholetou inscenační tradicí Č. her v žánru psychologického, zprvu až plačtivého dramatu, a akcentováním komiky až grotesknosti v současných inscenacích. Možná až překvapivá je potřeba soudobého divadla se k Čechovovi neustále vracet a konfrontovat se s danými tématy. Je Čechov živý dodnes nebo je třeba jeho hry zásadně revidovat? K tématu se pak ještě v závěru kurzu vrátíme v podobě několika moderních přepisů Čechovových her.
Seznámení s konceptem epického divadla, od průkopnických postupů Erwina Piscatora až po vrcholné dramatické texty Bertolta Brechta. Kromě opakování teoretických znalostí o antiiluzivním divadle, jeho cílech a postupech se zaměřujeme na analýzu a interpretaci textu Matka Kuráž a její děti – kroniky třicetileté války. Jakými prostředky chce Brecht dosáhnout, aby divák v divadle přemýšlel nad problémy světa a nepropadal soucitu s postavami, aby racionalita dominovala nad emocionalitou. Jak jsou tyto principy aplikovány v Matce Kuráži. Žánrové srovnání angažovaného divadla, agitky, politického divadla, epického divadla a historické hry.
Kapitola je věnována praktickému náhledu do oblasti tzv. absurdního dramatu. Divadlo ve světě, který ztratil humanitu a kde slovo už pozbylo svého původního významu. Na společenskou, filozofickou a politickou situaci po dvou světových válkách v Evropě i divadlo reaguje novým konceptem. „Antidrama“, divadlo bez dramatických postav a dialogů. Obraz rozpadajícího se světa s sebou nese proměnu dramatické struktury – likvidace dramatického příběhu, antipsychologismus, bourání hranic mezi žánry tragickými a komikou (žánrový synkretismus). Svět existenciální nejistoty se odráží v dramatech komponovaných bez zápletky, bez řešení (Čekání na Godota – smyslem je samotné čekání).
Kapitola se věnuje příkladům divadelní produkce v naší zeměpisné oblasti, které odrážejí zkušenosti posledních dvaceti let. Oběma autorům se ve vybraných textech povedlo zachytit „ducha doby“ a v originálním dramatickém zpracování představují témata a problémy současné doby. Klimáčkův Hypermarket měl premiéru v rámci projektu Bouda Národního divadla v roce 2004, ukazuje prostředí novodobého chrámu konzumu jako místo střetávání lidských osudů, je metaforou pro některé klíčové bolesti naší doby. Náměstí bratří Mašínů je typickým příkladem dramatiky Davida Drábka, jednoho z nejvýznamnějších českých dramatiků po roce 1989.
Specifický žánr, který reaguje na obecný trend věrné reflexe skutečnosti. Takové divadlo chce divákům předkládat holá fakta, konfrontovat je s ničím neupravovanou zprávou o životě, ze světa, z reality. Práce s autentickými materiály a výpověďmi, práce s neherci, limity autorského vstupu do textu, limity režijní práce. Možnosti dramatického zpracování skutečné události zkoumáme na žánrově hraničním textu německého dramatika a herce Torstena Buchsteinera NordOst.
Nová vlna britské dramatiky – in-yer-face theatre, která se prosazuje od poloviny 90. let. Přináší vysoce konfrontační divadlo, diváky záměrně šokuje ať už otevřeností v oblasti násilí, tabuizovaných témat nebo přímočarých inscenačních prostředků. Seznámení s klíčovými jmény Mark Ravenhill, Sarah Kane, Martin MacDonagh, Martin Crimp, Partick Marber.
Thomas Bernhard, v mnoha ohledech kontroverzní rakouský dramatik a spisovatel, autor osamělých, narušených a nevyrovnaných postav libujících si v dlouhých monologických promluvách ve formě volného verše. Jeho hry lze vidět jako nekonečné varianty jednoho základu. Ve vybrané hře Velikáni potkáváme vysokou společnost umělců užívajících si opulentní hostinu v letním sídle protagonisty. Dea Loher, oceňovaná německá autorka přelomu století, v dramatu Tetování prezentuje opět pro autorku typickou formou incestní příběh jedné průměrné maloměstské rodiny. Oba autoři píšou specifickým jazykem a formou.
V současné divadelní praxi často vyvstává otázka radikální textové úpravy klasických textů – někdy jde pouze o zesoučasnění jazyka nebo nový překlad, jindy sílí potřeba společenské i významové aktualizace. Jaká míra úprav je obhajitelná? Kdy se dá mluvit o úpravě a kdy o přepisu nebo nové hře na motivy klasické látky? Uvedeme příklady z naší i světové praxe, i známí autoři se často vracejí ke klasikům a dávají jim „nový kabát“. Nabízím pohled na dvě čechovovské adaptace, ale studenti mají možnost vybrat konkrétní texty z širší nabídky: Martin Crimp: Misantrop (podle Molièra) Elfriefe Jelinek: Co se stalo, když Nora opustila manžela (Ibsen: Domov loutek) Mark Ravenhill: Faust (Faust je mrtvý) Roman Sikora: Jitro kouzelníků (Shakespeare: Macbeth)