Předmět je pojat jako završení studia lingvistických předmětů v bakalářské úrovni studijního oboru. Důraz je položen na systémovou charakteristiku textů, sleduje se vztah funkce textu a užitých výrazových prostředků. Kromě postupů české funkční stylistiky jsou uvedeny i ty postupy, které vycházejí z novějších komunikačních teorií. Cílem výuky je podat ucelený přehled o mluvených a psaných textech v lidské činnosti (včetně textů elektronických) a prohloubit schopnost studentů tvořit texty s předem definovanou funkcí. Osnova – bloky 1. Vývoj zkoumání jazyka a řeči v české lingvistice 2. Stylistika – její postavení v lingvistice 3. Vlastnosti textu 4. Hypertext, elektronický hypertext 5. Stylistická platnost výrazových prostředků 6. – 11. Texty podle dominantní funkce (v základním textu obsáhlá 6. kapitola) 12. Slohové postupy a útvary 13. Možnosti analýzy mluveného a psaného textu Vyučující PhDr. Soňa Schneiderová, Ph.D. Organizace kurzu Kurs je rozčleněn do 13 lekcí, které odpovídají 13 týdnům semestru. To studenty podporuje v průběžném studiu a plnění úkolů; jednotlivé tutoriály jsou přitom v rámci semestru rozloženy pravidelně a umožňují průběžné konzultace a řízení procesu učení. Studijní opora předmětu sleduje tyto cíle: • Formuluje v souladu se sylabem základní témata obsahu předmětu, a to tak, aby si student osvojil podstatu sdělovaného tématu prostřednictvím náležité terminologie. • Řídí proces učení (osvojení poznatku až do úrovně komunikace poznatkem): výkladový text je doplňován různými distančními prvky, zejména osvětlujícími příklady (aplikacemi), kontrolními otázkami a úkoly, jež poznatek upevňují. • Propojení hlavního výkladového textu a systému autoevaluačních činností v systému moodle zajistí osvojení učiva v postupných krocích. • Student je přitom ve studiu řízen a podporován nejen studijní oporou, ale i kontaktem s učitelem – ve fázi přímé výuky, při konzultacích a prostřednictvím elektronické individuální nebo skupinové komunikace. Podmínky absolvování Předmět je zakončen zkouškou složenou z části písemné a části ústní. Písemnou částí zkoušky je seminární práce, v níž student prokáže schopnost vytvořit odborný text. Důraz bude kladen na kompozici textu, na schopnost uplatnit postupy zajišťující koherenci a kohezi textu. Student prokáže dovednost pracovat s jinými odbornými texty a předvede vlastní stylizační schopnosti odpovídající nárokům na text odborného stylu. Pro zvládnutí ústní části zkoušky je student připraven průběžnými znalostními testy v prostředí LMS Moodle.
Po stručném poučení o obecných zásadách produkce a percepce textu následuje chronologicky podaný popis tří klíčových, metodami i cíli rozdílných etap ve vývoji zkoumání textů. Ve studijní opoře je text na stranách 8–13.
Kapitola (s. 16–20) je věnována tématům: - stylistika - završující lingvistická disciplína - stylistika - pomezní disciplína Je představeno, jak se jevy všech lingvistických disciplín promítají do stylové charakteristiky textu. Text je původcem, prostředím i důsledkem činnosti lidí, stylová charakteristika textů tedy musí obsahovat i poznatky jiných věd o člověku. Tyto poznatky stylistice zprostředkovává psycholingvistika, sociolingvistika, pragmalingvistika.
Ve studijní opoře jsou na s. 12–28 podány charakteristiky základních vlastností textu z pozice stylistiky. Student se seznamuje s pojmy intencionalita textu, adresnost, inforrmačnost, akceptabilita, intertextualita. Učí se rozlišovat vlastnosti horizontálního a vertikálního členění textu, poznává, jakými neverbálními či verbálními prostředky se účinného členění textu dosahuje. Jsou vyloženy pojmy koheze a koherence textu. Získané poznatky se týkají jak psaného, tak mluveného textu.
Ve studijní opoře jsou na s. 30–34 podány výklady základních pojmů. Student je veden k tomu, aby chápal pojem hypertext jak v prostředí klasických textů, tak (zejména) v prostředí elektronických textů. Naučí se chápat pojem "odkaz" (tedy od kotvy/anchor k odkazovému slovu /destination). Pochopí logiku horizontálního a vertikálního členění v elektronických textech.
Výklad stylistické platnosti (významu) jazykových prostředků - hlásek, slov, tvarů slov, slovních spojení, vztahů ve větě je podán jako působení nepříznakových (neutrálních) a příznakových jevů. Na stranách 36–51 jsou podány takové příklady jazykových prostředků jednotlivých rovin (zvukové, morfologické, lexikální, syntaktické), které mají vliv účinek textu, tedy na naplnění jeho funkce. Intuitivní výběr příznakových (pozornost budících, nezvyklých) jazykových prostředků by měli studenti po poučení změnit na výběr záměrný, efektivnější.
Na s. 53–59 ve studijním textu je vyloženo, jak česká stylistická teorie vytvořila systém funkčních stylů jako abstrakci ideálních vlastností textů. Je zdůrazněno, že vzhledem k rozmanitým typů činnosti a rozmanitým funkcím z ní plynoucích lze obtížně najít stylově zcela "čistý" text. Teorie o výrazových prostředcích pro jednotlivé typy textů (texty stylu odborného, populárně naučného, učebního, publicistického, administrativního, rétorického, esejistického aj.) však pomůže charakterizovat úroveň a vlastnosti pozorovaných konkrétních textů.
Funkční styl hovorový je snadno variovatelný subjektivní styl soukromých projevů realizujících dorozumívací styk v takových situacích, ve kterých komunikujeme spontánně a bezprostředně. Zahrnuje tedy projevy každodenní komunikace v rodině, mezi přáteli, známými, na pracovišti apod. Tato skutečnost se velmi výrazně odráží v ustálenosti podoby hovorového stylu. Jedná se totiž o nejméně vyhraněnou stylovou oblast, v níž pravidelně dochází k míšení prostředků primárně náležejících k jiným funkčním stylům. Ve studijním textu je tematika v kapitolách 6.2 a 6.3. V kapitole 6.2 je pojednání o "mluvenosti". Tento fenomén je nutno sledovat (předpokládat, analyzovat) v textech všech typů v případě, že jsou pronášeny jako spontánně mluvené (nejsou čteny).
Odborný funkční styl je typickým reprezentantem veřejné jazykové komunikace, jejímž hlavním cílem je uveřejnění nově získaných poznatků. Do této stylové oblasti tedy řadíme takové projevy, u nichž se vedle funkce sdělné uplatňuje také funkce odborná, a to v praktickém i teoretickém slova smyslu. Různost situací, v nichž je dominantní odborné sdělování dalo vzniknout specifické skupině textů - textům administrativním, populárněnaučným, učebním. Vydělily se z textů odborných proto, že jsou rozšířeny o další FUNKCE (direktivní, regulativní, vysvětlovací, získávací). V učebním textu je problematika podána v kapitolách 6.4, 6.5, 6.6.
Pojmenování funkční styl publicistický reprezentuje nadřazené označení pro veškeré typy jazykových komunikátů, které vedle obligátní funkce sdělné plní navíc ještě funkci persvazivní (přesvědčovací, získávací). Kromě těchto dvou dominantních funkcí se v poslední době zvláště v rámci tištěných médií velmi výrazně prosazuje kombinace dvou funkcí doplňkových – zábavní (křížovky, rébusy, vtipy, horoskopy, kuchařské recepty apod.) a servisní (informace o počasí, kurzovní lístek, televizní program apod.). Do stylové oblasti publicistické spadají jak projevy psané, tak projevy mluvené, přičemž s rozličností formy souvisí i terminologická diferenciace uvnitř tohoto stylu. K publicistice v užším slova smyslu řadíme mluvená sdělení, kdežto pro psané komunikáty realizované zejména v denním a periodickém tisku užíváme obecného názvu styl novinářský (popř. žurnalistický). Základní poučení je v kapitole 6.8, zde zvlášť je nutno zdůraznit, že elektronický učební text je jen základní literaturou - vodítkem k vlastnímu studiu.
Novější termín pro tyto typy textů je styl umělecké literatury (Současná stylistika, 2008). Ve starších učebnicích se uvádí pojem funkční styl umělecký. Texty tohoto stylu jsou konstituovány jak výsledek deklarování estetické funkce. Estetické působení je nadřazeno všem dalším funkcím, které lze v textu identifikovat (informační, komunikační…), text umělecký nevznikl proto, aby informoval, sděloval, polemizoval, vznikl proto, aby vyvolal estetický zážitek. Míra a charakter takového zážitku se pak mohou stát předmětem následující přímé či nepřímé komunikace autora se čtenáři (diváky, posluchači) nebo s jinými autory Český lingvista Jan Chloupek se zdůrazňuje (1993, s. 64), že ve stylu umělecké literatury …“neběží o komunikaci, ale o hru na komunikaci“. Ve studijním textu je téma na s. 71–74.
Esejistické texty stojí svými vlastnostmi i funkcí mezi texty uměleckými a odbornými. Vycházejí z odborného tématu, výrazovými prostředky odbornými i uměleckými o něm pojednávají, aniž mají cíl odbornou otázku vyřešit. Rétorické texty jsou charakteristické dominancí funkce získávací, přesvědčovací. Liší se tím, jakého respondenta oslovují, zda aktivního či pasivního, souhlasícího či nesouhlasícího s obsahem rétorova projevu. Odhadnout vlastnosti adresáta (a konkrétní situace) je klíčová rétorská dovednost. Oba typy textů mají mnoho přesahů do textů výše popsaných. Poučení je v kapitolách 6.7 a 6.10.
Poučení o slohových postupech (a jejich útvarech) je již tradiční kapitolou ve stylistice – informace zde získané jsou podmínkou účelné stylizace. V předchozích kapitolách bylo opakovaně sdělováno, že texty nemusejí být „stylově čisté“ – naopak kontextově komplikovaná činnost, v níž text vzniká, často přímo vyžaduje „pomeznost“ mezi tzv. styly, vyžaduje střídání postupů (a tedy i útvarů). Výklad s množstvím příkladů a úkolů naleznete na s. 78–83.
V kapitole 8.1 a 8.2 jsou předvedeny analýzy mluveného a psaného textu. Student může pozorovat, jak jsou při analýze používány výrazové prostředky "nižších" lingvistických disciplín.