České divadlo mezi válkami se vyvíjí ve dvou protichůdných liniích: vedle tradičních projevů, která ovlivnily autory píšící pro velké scény, se nově uplatňují tendence avantgardního divadla. Vedle tradiční dramatiky coby literárního žánru založeném v podstatě na jednotě děje, psychologické motivaci jednání postav, kresbě charakterů a iluzivním zobrazení začínají tvůrci hledat nekonvenční formy dramatického vyjádření. Vedle problematiky historické a etické se stále výrazněji uplatňovala tematika psychologická a společensko-sociální (např. divadelní texty s důrazem na poválečný sociální pohyb), a to v rozličných názorových polohách a dramatických žánrech. Rychle se šířila také veselohra a satira.

V opoře studujeme s. 59-70.