V originále
This study focuses on the programmatic aspects and reception of Leoš Janáček’s Suite (1877) and Idyll (1878), two suites for string orchestra which represent the peaks of the early period of his compositional work. Since the beginning of the twentieth century, they have been almost invariably regarded as pieces of absolute music. The objective of this study is to demonstrate that Suite and Idyll were regarded in programmatic terms by some of the contemporary critics attending their earliest performances, especially by Berthold Žalud (1856–1886), an important musical critic, Janáček’s friend and devoted admirer. Both compositions were generally interpreted as works in which the musical image of the Romantic landscape intermingles with that of Janáček’s inner self. The expressions and imagination of those programmatic interpretations draw on the period Czech pseudo-Romanticist fiction literature and corresponded with contemporary manners of Czech music criticism: the interpretation of new pieces of absolute music in programmatic terms. It is likely that the initial ideas underpinning the programmatic interpretations of the Suite and Idyll originated directly with Janáček.
Česky
Studie se zaměřuje na programní aspekty a recepci Suity (1877) a Idylly (1878) Leoše Janáčka – dvou suitových skladeb pro smyčcový orchestr, jež představují vrcholy raného období jeho kompoziční činnosti. Od počátku 20. století jsou obě skladby pojímány takřka výhradně jako díla absolutní hudby. Cílem této studie je ukázat, že Suita a Idylla byly některými dobovými kritiky pojímány ve smyslu hudby programní, zejména pak Bertholdem Žaludem (1856–1886), důležitým brněnským hudebním kritikem, Janáčkovým přítelem a oddaným obdivovatelem. Obě kompozice byly v době jejich prvních uvedení obecně interpretovány jako díla, v nichž se hudební obrazy romantické krajiny prolínají s obrazy Janáčkova nitra. Tyto interpretace namnoze čerpaly obrazy a výrazy z dobové české pseudo-romantické fikční literatury, a do značné míry korespondovaly s obecnějším postupem tehdejší české hudební kritiky: totiž s vykládáním nových děl absolutní hudby coby děl hudby programní. Je pravděpodobné, že původní ideje, ze kterých programní interpretace obou skladeb vycházely, pocházely od samotného Janáčka.