V roce 100. výročí založení Československa se rozhodlo pražské Národní divadlo uvést jedinou komickou operu Leoše Janáčka, kterou autor dokončil po mnohaletém hledání její ´správné podoby´ rok před vznikem státu a kterou Národní divadlo uvedlo ve světové premiéře roku 1920. Důvod dramaturgické volby díla vytvořeného na základě dvou neméně slavných novel Svatopluka Čecha není však primárně pietní. Uvedení opery slavící tytéž narozeniny jako stát chce být (premiéra koncem března 2018 teprve proběhne) spíše konfrontační, jak předesílají inscenátoři: s důrazem na ironii a grotesknost příběhu „o chronických morálních neduzích českého člověka, či možná lépe – človíčka“. Janáčkova divoká opera se na česká jeviště vrací pravidelně – v každém poválečném desetiletí se objevila na některé z velkých českých operních scén alespoň jednou. Nyní se chce jejím prostřednictvím Národní divadlo vyjádřit k dnešku, což jistě není pro operní druh principiálně příznačné. Tím zajímavější je další aspekt připravované inscenace: její režie se ujme (byť nikoli poprvé v české broučkovské inscenační tradici) žena. Lze tušit, že mnohostranná umělkyně Sláva Daubnerová předloží svérázný výklad, stejně jako tomu bylo v případě jejích předchozích operních režií. Mimo jiné bude nepochybně rezonovat otázka, kam jsme to za těch slavných sto let dotáhli…