V originále
Úvod: U pacientů malnutričních nebo v kritickém stavu se stává nutriční péče jednou ze základních podmínek úspěšného zotavení. Aplikace enterální výživy u kriticky nemocných pacientů je většinou realizována formou kontinuálního nebo cyklického podávání. Naopak mezi potencionální výhody intermitentního podávání patří zvýšení proteosyntézy svalových bílkovin. Sdělení se zabývá teorií možného anabolického účinku intermitentního způsobu podávání výživy. Jsou popsány zkušenosti s implementací tohoto způsobu aplikace na lůžku intenzivní péče se sledováním možných komplikací a nežádoucích příhod. Metoda: Ve sledovaném období bylo retrospektivně zaznamenáno 6 pacientů, kteří byli živeni intermitentním způsobem. Kromě demografických dat byly sledovány možné komplikace spojené s intermitentním podáváním enterální výživy (aspirační pneumonie, navýšení gastrického reziduálního objemu - GRV, břišní dyskomfort, osmotický průjem). Výsledky: Průměrná délka intermitentního podávání výživy byla 8 dnů. Souhrn dnů, ve kterých byla podávána výživa intermitentním způsobem, činil 63 dnů. Během této doby nebyla zaznamenána žádná aspirační příhoda s následnou pneumonií. Nedošlo ani k navýšení GRV. U žádného pacienta nebyl pozorován břišní dyskomfort a osmotický průjem. Závěr: I když je kontinuální a cyklické podávání enterální výživy u kriticky nemocných označováno za standard a je široce v praxi užíváno, je považováno za nefyziologický způsob s možnými negativními důsledky pro samotného pacienta. Naproti tomu intermitentní podávání je teoreticky spojeno s respektováním cirkadiálního rytmu a s aktivací autofagie. Přerušované podávání výživy zvyšuje proteosyntézu svalových bílkovin a podporuje uvolňování mastných kyselin. Naše observační studie ukázala, že intermitentní aplikace enterální výživy na lůžkách intenzivní péče je realizovatelná bez nežádoucích účinků, je ale časově náročnější pro nelékařské zdravotnické pracovníky.
Anglicky
Introduction: Nutrition therapy becomes one of the fundamental conditions of a successful outcome in malnourished patients and in critically ill patients. The administration of enteral feeding in critically ill patients is mostly performed by continuous or cyclic feeding. On the contrary, the potential benefits of intermittent feeding include increased muscle protein synthesis. This review outlines the theory of a possible anabolic effect of intermittent feeding. The authors describe their experience with implementation of this method of administration in the intensive care unit including the follow-up of possible complications and adverse effects. Methods: Six patients with intermittent feeding were followed retrospectively during the study period. In addition to demographic data, potential complications related to intermittent enteral feeding (aspiration pneumonia, increased gastric residual volume, abdominal discomfort, osmotic diarrhoea) were evaluated. Results: The average time of intermittent feeding was 8 days. The sum of intermittent feeding days was 63. No aspiration followed by pneumonia was detected during this period. The gastric residual volume did not increase, either. Abdominal discomfort and osmotic diarrhoea were not observed in any patient. Conclusion: Although continuous and cyclic enteral feeding in critically ill patients remains the standard and the most common practice, it is considered as a non-physiological method with possible negative consequences for the patient. On the other hand, intermittent feeding is theoretically associated with respecting of the circadian rhythm and with activation of autophagy. Intermittent feeding increases muscle protein synthesis and supports the release of fatty acids. As shown by our observational study, intermittent administration of enteral nutrition in intensive care can be implemented without any adverse effects; however, it is more time consuming for the nurses.