Osvětluji základní rozdíly mezi tím, jak ke slovním druhům, zejména synsémantikům, a zejména synsémantikům jako výsledkům slovnědruhové konverze (nebo aktuálně se nacházejícím v různém stupni konverze) může přistoupit gramatik a jaká je perspektiva lexikografa. Při popisu gramatického systému lze v závislosti na teoretických východiscích zohlednit přirozenou mlhavost, s níž přirozený jazyk strukturuje svět, neostrost předělů jazykových kategorií, poukázat na centrum jevu a jeho periferii s explicitní tematizací povlovných přechodů škálovým hodnocením ve smyslu ,spíše partikule – a tím spíše neadverbium‘, ,spíše interjekce – a tím spíše neverbum‘, respektive přicházejí k užitku neslovnědruhové třídy slov typu relátor, kvantifikátor, operátor, marker apod., nebo kombinace přístupů (pronominální numerální adverbium). Slovník – rovněž v závislosti na zvolené koncepci – vyžaduje pevnější interpretační strukturu. Nezbytný selektivní přístup okrajové jevy popisu ušetří, u frekventovaných hraničních jevů je často optimálním řešením jejich popis v rámci analytické struktury (víceslovného pojmenování či frazému). Zaznamenáváme-li zejména u synsémantik ve vznikajícím ASSČ časté odchýlení od slovnědruhového hodnocení starších slovníků, není hlavní příčinou dynamika jazykového systému, jako spíše příklon k funkční klasifikaci na úkor popisu formálního. Na zpracování několika polyfunkčních lexémů ukazuji kritéria, jež pro hodnocení výrazu slouží a jež se současně promítají do výběru prototypických dokladů z jazykového materiálu Českého národního korpusu.