Stať pracuje s paralelou obrazu světa, jak jej příjemci zprostředkovává umělecké dílo literární a výtvarné, přičemž nastiňuje i možnost rozšířit paralelu na oblast a sémiotický systém hudební. Jazyková reflexe je přitom utvářena prostředky všech jazykových rovin, z nichž nejnápadnější je lexikon. Jeho jednotky nepůsobí izolovaně, ale v synergii s prostředky morfologickými a syntaktickými, které nejsou jen věcí forem, ale především významů. Z nich povstává významová architektura textu – a ve výsledku jeho smysl. To odhaluje stať na povídkovém souboru Jindřicha Šimona Baara Na srdci přírody: kniha o stromech a ptácích z let 1904–2024, s prvním vydáním v roce 1925 – v roce autorovy smrti. Výběr díla ovšem vyplynul především z volby širokého sémantického pole ,příroda živá a neživá‘. Paralela s výtvarným uměním má umožnit pochopení efektu gramatických kategorií: nakládání s gramatickým číslem a pádem v literárním díle je jako zkoumat techniku nanášení barev. Základní kontrast spočívá ve světě vnímaném entitativně, s rozprostraněnými objekty aritmeticky počitatelnými, a ve světě spočívajícím v kontinuu, byť i s náznakem složenosti, ale vzdorujícím svou splývavostí prostému počtu. Prvnímu, světu předmětnému, v jazyce odpovídají jména s běžnou opozicí jednosti a mnohosti (strom – stromy, pták - ptáci), v malířství je ztvárňován realistickou drobnokresbou; druhé se projevuje ve jménech látkových (tráva, půda, mlha), jménech hromadných (les, křoví, porost, ptactvo, zvěř) a pomnožných (luka, oblaka, nebesa), ve výtvarnictví jim odpovídají splývavé plochy akvarelu, impresionisticky rozostřená olejomalba, z grafických technik lept. Baar podává svůj vztah k přírodě a k lidem prostředky neznásilňovanými, v základu shodnými s gramatickými charakteristikami známými z každodenního užití. Autor staví na paralele a kontrastu, na protikladech a souběhu motivů (světlo a stín, slunce a bouře) a na jemném napětí na úrovni abstraktních významů gramatických (les a stromy, hejno a vrabci, půda a kameny, vichr a blesky). Gramatické číslo v návaznosti na lexikální sémantiku jména je tak nenápadným stylotvorným prostředkem. Osobní dimenzi vnáší Baar do díla zaujetím pro hrdinu příběhu, vyjádřeným individualizovaným pojmenováním jmény významově specifičtějšími v jednotném čísle: z hlubokého lesa vystupuje jedinečný smrk, ve středu poklidné vsi spočívá stará lípa, proti hejnu špačků stojí slavík, sám nebo s družkou. Z principu solitérem je vrba bez příslušnosti k hájkům či alejím. Baar nepracuje s rozsáhlými plochami zamlžených slatin a mračen nad vodami, cíleně rozostřenými zvláštním výběrem lexika s netypickými projevy gramatického čísla, zato vyváří menší rozestřené plochy, jež se střídají s realistickým detailem, což ve výsledku připomíná filmové vidění, formující se až podstatně později. Lze spekulovat o vlivu mnoha výtvarných umělců (a hudebníků) z Baarova bezprostředního okolí.