V originále
The present study examines the evolving relationship between Matthias Corvinus and the Opole branch of the Piast dynasty in the context of late medieval Silesian and Central European politics. Initially marked by loyalty and mutual benefit, particularly during Corvinus’s conflict with George of Poděbrady and the Jagiellonian dynasty, the alliance began to erode in the 1480s due to the king’s increasingly assertive dynastic ambitions in Silesia. His efforts to create a hereditary power base for his illegitimate son John Corvinus, particularly through administrative reforms, territorial acquisitions, and coercive measures, gradually alienated many Silesian dukes. Although the dukes of Opole, Nicholas II and John II, remained formally loyal, their sympathies began to shift toward the growing anti- Corvinus opposition. Following the suppression of the Silesian rebellion in 1488, they were subjected to financial penalties and political humiliation. The most striking example was a loyalty oath to John Corvinus, issued in January 1490, in which the dukes pledged support for his succession against the terms of the Olomouc peace agreement. The omission of this document from the Registrum sancti Wenceslai—a key legal codex of the Opole–Racibórz principality—suggests that the event was viewed later as a shameful episode. The study highlights how the Opole Piasts’ political fortunes were shaped by broader struggles over dynastic legitimacy and territorial control in late medieval Silesia, and how loyalty under pressure can evolve into coerced submission with lasting symbolic consequences.
Česky
Tato studie zkoumá proměňující se vztah mezi Matyášem Korvínem a opolskou větví piastovské dynastie v kontextu pozdně středověké slezské a středoevropské politiky. Zpočátku byl jejich vztah charakterizován věrností a vzájemnými výhodami, zejména během Korvínova konfliktu s Jiřím z Poděbrad a dynastií Jagellonců. Toto spojenectví se však v 80. letech 15. století začalo rozpadat v důsledku králových stále ambicióznějších dynastických plánů ve Slezsku. Jeho úsilí vytvořit dědičnou mocenskou základnu pro svého nemanželského syna Jana Korvína – zejména prostřednictvím správních reforem, územních akvizic a donucovacích opatření – postupně odcizovalo mnohé slezské knížata. Přestože opolská knížata Mikuláš II. a Jan II. zůstala formálně loajální, jejich sympatie se začaly přiklánět k rostoucí protikorvínovské opozici. Po potlačení slezského povstání roku 1488 byli vystaveni finančním trestům a politickému ponížení. Nejvýraznějším příkladem byla přísaha věrnosti Janu Korvínovi z ledna 1490, v níž se knížata zavázala podporovat jeho nástupnictví v rozporu s olomouckou mírovou dohodou. Skutečnost, že tento dokument chybí v Registrum sancti Wenceslai – klíčovém právním kodexu opolsko-ratibořského knížectví – naznačuje, že událost byla později vnímána jako ostudná epizoda. Studie ukazuje, že politické osudy opolských Piastovců byly utvářeny širším bojem o dynastickou legitimitu a kontrolu území v pozdně středověkém Slezsku a že věrnost pod tlakem se může proměnit v donucenou podřízenost s trvalými symbolickými důsledky.